Přesouvání obsahu

Tento blog slouží jako osobní blog Jeanette Croft. Je sem přesouván veškerý obsah mé tvorby. Aby byla dodržena časová posloupnost podle toho, kdy díla vznikala, je ponechán jejich původní datum vzniku. Zdánlivě tu tedy nic nepřibývá, ale archiv a štítky se pomalu plní...

Děkuji za pochopení.

pátek 26. října 2018

Kapitola 30: Milion důvodů

Když Tim Speedle dorazil do márnice, Alexx Woodsová ho zastihla v jeho typické, ležérní poloze. S jednou rukou zastrčenou v kapse kalhot, košilí pomuchlanou a odvážně nahoře rozepnutou, a soustředěným výrazem ve tváři.
"Ahoj." pronesl přátelsky.
Doktorka Woodsová položila na stolek desky s hlášením a věnovala Timovi obdivný zářivý úsměv, jaký dokázala jenom ona. "Ale... Neber to osobně, ale dneska ti to fakt sluší."
Speedle se pousmál. Byl rád, že mu dneska někdo trochu zvedl náladu. Pracovní doba už se pomalu chýlila ke konci a on nechtěl odejít z práce ve stejně zachmuřené náladě, s jakou dnes začal, když se ve výtahu srazil s poslíčkem.
"Proč jsi chtěla abych přijel? Ten případ patří Jeanette."
"Přijde také. Ne, že bych ji chtěla podceňovat, ale vím, že Jill pro ni nebyla jen obyčejná svědkyně. Udělala si k té dívce vztah a tak jsem tu chtěla mít i někoho, kdo si udrží objektivní postoj." odpověděla lékařka.
"Někdy je těžké nepouštět si to k tělu. Zvláště když je to poprvé." dodal Speedle.
Alexx se na Tima usmála jako hodná maminka. "Moc mě nepřekvapuje, že se jí zastáváš." Poté sklonila tvář k Jill. "Ale na druhou stranu je dobře, že někdo soucítí s touhle chudinkou." dodala, než Speedle stačil cokoliv namítnout.

Bylo asi půl šesté, když mi volala Alexx, že dokončila pitvu Jill Abottové. Než jsem stačila zaparkovat, zaregistrovala jsem jedno policejní auto. Někdo z laborantů už tu zjevně byl. Bylo mi jedno, jestli už začali beze mě nebo na mě čekají. Bylo to to poslední, co se mi honilo hlavou. Dosud jsem sem vždy šla s tím, že se objektivně podívám na to, jak někdo umřel. Že mi Alexx vysvětlí, jak k tomu došlo, abych mohla zjistit, co se stalo. Stejně tomu bylo před pěti lety v případě ohořelých těl z miamských močálů. Nebo před pár dny s Enriquem. Ne, že by mi ti lidé byli úplně jedno. Ale vždy, když jsem sem vstupovala, chápala jsem jejich smrt jako něco, co se prostě stalo dřív, než mělo a já musela s kolegy přijít na to, proč se tomu tak událo. Ti lidé byli prostě... cizí. Teď, když jsem vstupovala do budovy patologie, jsem měla pocit, že Jill tak úplně cizí není a byla jsem nervózní z toho, že ji uvidím na pitevním stole. Nevím, jestli jsem to tak cítila kvůli tomu, že jsem ji přeci jen trochu znala, nebo protože jsem měla pocit, že jsme si byly v některých ohledech dost podobné. Ale stejně jako tlumený zvuk otevírajících se těžkých dveří márnice můj vstup provázel i chladný závan pocitu viny.
Uvnitř velké, tiché místnosti stála Alexx a Timmy. O něčem spolu mluvili a když se za mnou zabouchly dveře, oba se ohlédli mým směrem.
Moje kroky byly těžké a pomalé. Dívala jsem se buď do země nebo kamsi na dalekou zeď naproti mně. Potom jsem sebrala dostatek odvahy, abych se podívala na Tima a Alexx.
"Děkuju, že jste počkali."
"Přijel jsem teprve před chvilkou."
Až teď jsem pohlédla na stůl. Kdyby Jill nechyběl kus hlavy a nebyla víc bledá, než obvykle, snad bych i byla schopná si myslet, že spí. Ale nebylo to tak.
"Můžeme?" zeptala se jemně Alexx. Suše jsem se dívala na tělo dívky, která měla úplně roztrhanou hlavu. Stěží bylo poznat, kde ještě nedávno měla oči. Temeno postrádala skoro úplně. Vlasy jakoby jí děsivě rostly jenom ze spodní části halvy, protože tu vrchní prostě neměla. Zahnala jsem vzpomínku na ráno, kdy jsme ty kousky sbírali z jejího gauče. Alexx ale odvedla dobrou práci. I když Jill byla mrtvá, pořád vypadala míň morbidně než ráno, když v tomto stavu seděla se zakrvácenými šaty na zakrváceném gauči. Jestli nic jiného, díky Alexx její tvář získala alespoň výraz jistého... smíření.
Prázdně jsem přikývla.
Alexx něžně vzala Jillinu hlavu a otočila ji tak, abychom s Timem viděli průstřel.
"Smrt způsobila střelná rána, která byla vedená zprava. Rána měla pravděpodobně velký tlak a rozptyl, protože udělala větší spoušť, než jak bývá běžné u většiny průstřelů." Alexx sáhla do misky stojící na stolku po její levici. Vytáhla malý kousek kůže, na kterém ještě zbylo pár vlasů.
"Tohle je to místo, kudy kulka vstoupila dovnitř. Vidíte ten obrys hlavně na kůži?"
Když jsme se na to místo s Timem podívali, obrys byl po větším soustředění zcela patrný. A přesný.
"To způsobila zbraň, když vystřelila. Jak se hlaveň zahřála, její okraj vytvořil na kůži hlavy vypálený obrys."
"Takže zbraň byla v okamžiku výstřelu opřená o její hlavu." seznal Speedle. Alexx přikývla. Věděla jsem, na co naráží. Kdyby to udělal někdo cizí, dost možná by jí pistoli nepřilepil k hlavě. Anebo by to neudělal takhle přesně, na horní nebo spodní straně obrysu by bylo popálení světlejší, protože sklon zbraně by nebyl přesný. Kdo by se při vražedném aktu zabýval tím, jestli pistole zcela lpí na hlavě oběti? Tento obřadný akt byl příznačné pro jiný typ činů. A tím jsou sebevraždy.
"Měla na rukou nějaké známky obranného zranění?" řekla jsem tiše.
Alexx zakroutila hlavou. "Našla jsem nějaké drobné oděrky na prstech, ale ty jsou mnohem starší. Zřejmě si z nervozity kousala kůži na rukou a tady na dlani se mohla o něco pořezat. Ale kdyby se bránila, našla bych na jejích rukách čerstvější stopy. A DNA za nehty, za kterými nemá nic jiného než obvyklou směsici prachu a nečistot." Alexx položila levou ruku Jill Abottové. Pak vzala do dlaní pravou. "Na téhle ulpělo trochu víc prachu."
I když jsme se museli na její ruku soustředit opravdu hodně, abychom tam něco spatřili, protože Alexx už vzorky odebrala při pitvě, přeci jen jsme spatřili mikroskopické tmavé částečky.
"Stopy střelného prachu. Má ho na horní straně dlaně, v ohybech prstů, něco utkvělo i pod nehty."
Pozice zbraně, střelný prach i způsob provedení opravdu jako by odpovídalo tomu, že si Jill sama způsobila smrt.
"Samozřejmě jsem provedla veškeré další standardní testy. Nedošlo k pohlavnímu zneužití, za nehty ani nikde jinde na těle nemá žádnou cizí DNA. Krevní test je normální. Žádný alkohol, návykové nebo omamné látky. A naposledy měla k večeři kousek mořské tresky se zeleninou, jak jsem zjistila z obsahu jejího žaludku." zakončila to Alexx. "Už jsem jich tu měla hodně. Z mého pohledu jsou okolnosti zcela jasné."
Timmy vypadal smířlivě. Vzal si od Alexx pitevní zprávu a zběžně si ji začal prohlížet.
"Vrah mohl s tímhle vším počítat. Někdo ji mohl donutit, aby si tu pistoli dala k hlavě. Nic z toho pořád nevylučuje možnost, že v tom domě byl někdo další." řekla jsem.
Timmy mlčel. Alexx mi věnovala chápavý pohled. "Jeanette, zlato, já vím, že to není jednoduché. Ale kdyby v tom domě někdo další byl, pravděpodobně by se ho snažila zastavit a já bych o tom na jejím těle našla stopu."
Zakroutila jsem hlavou. "Ještě jsme neanalyzovali všechny důkazy. Nemohla jste... nemohla jste přece jenom něco přehlédnout?" trvala jsem na svém.
"Bez urážky, detektive, ale myslím, že jsem už viděla za svou praxi více sebevrahů, než vy. Jako lékařka vám můžu říct, že sice nevím, který důvod ji k takovému činu vedl, ale podle jejího psychologického profilu a ohledání těla musím bohužel konstatovat, že s vámi nesouhlasím."
Něco v jejím pohledu mě donutilo zabrzdit. Trochu jsem se zastyděla. Byla jsem jak posedlá a nemohla prostě uvěřit verzi se sebevraždou. Hlavou mi šrotovaly různé teorie a možnosti, kterými by se daly vysvětlit všechny tyhle ošklivé okolnosti. Jenže když jsem se opět podívala do Jilliny tváře a do očí Alexx Woodsové, napadlo mě, že se možná pletu já, a ne všichni ostatní okolo mně.
Alexxin hlas i obličej byl důrazný.
Věděla jsem, proč se na mě tak dívá. Na rozdíl od Tima, ona věděla, že tady Jill před pár dny byla kvůli Enriqueovi. A že jsem ji sem vzala já.
Tíha viny byla pod jejím pohledem tak velká, že jsem toho radši nechala.
"Dobře. Děkuji za informace."
"Všechno je v pitevní zprávě. Kdybych ještě na něco přišla, samozřejmě zavolám." tímto považovala rozhovor za ukončený.
Bylo mi trapně, protože jsem se před Alexx znemožnila, a Speedle stál vedle mě a dělal, jako že si čte pitevní zprávu.
Otočila jsem se k odchodu. Byl mi v patách.
Zaslechla jsem, jak zavolal mé jméno, jakmile se velké dveře od hlavní místnosti márnice zavřely. Nacházeli jsme se v dlouhé, tmavé uličce bez oken, která připomínala smutnou nemocnici.
"Omlouvám se, neměla jsem na ni tak vyjet. Dělá to dlouho a já jí řeknu, jestli neudělala chybu, to nebylo správné."
Žádné Proč se omlouváš mě, omluv se spíš jí. Žádné výčitky. Se složkou v ruce ke mně pomalu došel. A tentokrát se mi zadíval zhluboka do očí. Ne mimo, jak bylo u něj poslední dobou obvyklé.
"Hele, každej ti řekne, že na začátku dělal chyby. Každej z nás si pamatuje svůj první případ. A každýho z nás to vzalo víc, než jsme si mysleli."
Povytáhla jsem obočí. "Děkuju, jestli mě chceš uklidnit. Ale copak tvoje první oběť kvůli tvojí chybě přišla o život? Protože sis myslel, že když porušíš jednou předpis, abys někomu vyšel vstříc, nakonec se to obrátí proti tobě?"
Z jeho pohledu mi bylo jasné, že přemýšlí nad tím, co mu uniklo.
"Den na to, co jsme Jill vyslýchali, za mnou přišla a poprosila mě, abych jí ukázala Enriqueovo tělo. Chtěla jsem jí pomoct a zároveň jsem doufala, že z ní díky tomu dostanu nějaké informace o jejím vztahu k Enriqueovi, což se mi taky povedlo. Ale ať byla moje vůle jakákoliv, sakra jsem to pohnojila, jestli si kvůli tomu, že viděla jeho mrtvolu, ustřelila hlavu."
Jeho pohled se nezměnil. Viděla jsem mu na očích, co chce říct, ale ústa neotevřel. Nevím, jestli proto, že věděl, že když to udělá, stejně ho zazdím a odpálkuju, takže by to nemělo smysl, nebo jestli nic neřekl proto, že si právě uvědomil spojitosti mezi mnou a tím, jakou chybu jsem udělala a potichu s tím, že bych za to mohla moct, souhlasil.
Nakonec jeho oči sjely k podlaze, pak kamsi za mě, a až teprve ke mně, jak to dělávály velmi, velmi často.
"Byla labilní. Má za sebou už dva pokusy. Stejně by to udělala, dnes, zítra, za měsíc nebo za rok. Tohle stejně nikdy nezjistíš."
Zakroutila jsem hlavou. "Ale byla jsem nezodpovědná. Měla jsem si uvědomit dřív, že by jí ten pohled mohl způsobit trauma. Neznala jsem její zdravotní stav. Nevěděla jsem, že by si to tak mohla vzít."
"Ještě toho spousta zbývá. Nevíme, jestli v jejím počítači a telefonu nejsou nějaké zprávy, které by mohly prozradit, proč to udělala. Zkoušela to přece několikrát na policejní školu. Musela počítat s tím, že mrtvolu někdy uvidí. Těžko by jí to mohlo takhle vydeptat. Mohla mít milion důvodů, a víš dobře, že v případě takové osobnosti jako byla Jill se toho pravého jen stěží dopátráme."
Nesouhlasně jsem zavrtěla hlavou.
"Pojď, stejně za chvíli padla. Odvezu tě domů."
"Dík, ale ne. Ráda bych ještě založila do spisu tu Alexxinu zprávu." odpověděla jsem. Jemně jsem se chopila složky v Timových rukách, ve kterých se nacházela příslušná složka. "Asi neumím odejít z práce s resty. Nejspíš bych se to měla pomalu začít učit."

Tim Speedle věděl, že nemá cenu se s ní moc dohadovat. Měla plnou hlavu Jill Abottové, a dokud tento případ neskončí, věděl, že nemá smysl bavit se s ní o ničem jiném, ani ji utěšovat a vykládat jí, že každý první případ je těžký. Tak rád by jí pomohl nebo povzbudil, ale stejně jako ráno mu v tom bránila velká překážka, která měla podobu vysokého, mladého doručovatele zásilek a při každém pomyšlení na něj ho bodala ostnem žárlivosti jako zlá růže. Okouzlující, ale přesto tak nebezpečná.
Odněkud se ozval telefon. V dlouhé chodbě márnice se zvonění rozléhalo jako ve strašidelném filmu. Zvedl hovor a přitom se vydal loudavým krokem zpět k autu. Jeanette byla dávno pryč, nejspíš už byla na půli cesty na služebnu, aby mohla dopsat hlášení a připojit k němu pitevní zprávu.
"Ahoj, Call."
"Ahoj." ozvalo se z druhé strany telefonu. "Kulka, kterou jsme našli v domě Abottových odpovídá Georgově zbrani."
Timothy vzal ten fakt jako obyčejný dílek, který zapadal do skládačky, ani nepředpokládal, že by kulka zbrani neodpovídala.
"Dobře, dík. Alexx během pitvy došla k závěru, že by se s velkým procentem pravděpodobnosti mohlo jednat o sebevraždu."
Na druhé straně bylo několik vteřin ticho. Tim si dokázal živě představit její výraz, jak přivřela oči a snažila se smířit s tím, jaký případ právě vyšetřovala. "Myslela jsem si to."
"Jo."
"Měj pěkný večer, Speede. Uvidíme se zítra."
"Ahoj."
Měl ještě v plánu zajet do laboratoře a urovnat spisy a záznamy, aby je měl připravené na ráno, ale jakmile dosedl do služebního vozu, bylo mu jasné, že bude v práci přesčas, protože se mu tentokrát nepodaří vyhnout večerní zácpě.

Čtvrtek, 18. října 2018, 18:12 odp.

Hlášení pro Miami - Dade Police Department
Kompletní pitva ženského těla nalezeného na Career De Navarra 28

Předmět hlášení: určení přesnějších okolností smrti Jill Abottové na základě pitevní zprávy, pro doplnění hlášení ohledně vyšetřování okolností smrti 

Přesný čas smrti byl stanoven na cca 23 hodinu - půlnoční hodinu včerejšího dne. Na těle oběti nebyla nalezena žádná obranná zranění, která by naznačovala, že by se oběť snažila ubránit útoku násilníka. Standardní testy odpovídají normě,  krevní testy v normě, výsledky na omamné látky nebo alkohol jsou prokazatelně negativní. V době smrti byla oběť zcela při smyslech a její vnímání nebylo ovlivněno žádnými fyzickými vlivy. V době okolo smrti nedošlo k pohlavnímu styku, teplota tělního prostředí byla v době smrti v normále. 

Jako důkazní materiál byl zajištěn otisk zbraně na spánku oběti, který vznikl v době, kdy se zbraň následkem výstřelu zahřála a přitom byla opřená o hlavu oběti (fotografie tkáně s patrným otiskem zbraně opatřené doktorkou Woodsovou jsou součástí pitevní zprávy). Z toho lze jako fakt usuzovat, že sklon zbraně kopíroval sklon hlavy oběti. Je krajně nepravděpodobné, že by jí zbraň přiložil k hlavě někdo cizí. Kulka nalezená v obydlí Abottových odpovídá zbrani, která byla ověřena jako majetek George Abotta (viz srovnávací záznam dodaný det. Calleigh Duquesneovou).

Na pravé ruce oběti byly nalezeny stopy střelného prachu na boční straně dlaně, dále na ohybech prstů. Rozptyl střelného prachu dokazuje, že oběť měla v ruce zbraň, která střílela. Následkem toho ulpěl vystřelený střelný prach na jejích rukách. Podle polohy a rozptylu střelného prachu je pravděpodobné, že zbraň byla opřena o hlavu oběti a výstřel ze zbraně vyšel její vlastní rukou. 

Shrnutí
Veškeré nově objasněné okolnosti stále více poukazují na fakt, že oběť pravděpodobně spáchala sebevraždu. Nebyly nalezeny žádné důkazy o tom, že by v domě v době činu neměla být sama, nebo že by k její smrti došlo vinou cizího zavinění.

Následující postup
Stále probíhá podrobná analýza osobních věcí oběti, zda se v nich neukáže důkaz o tom, co ji mohlo vést k sebevraždě. Dále zbývá analyzovat záznamy z bezpečnostních kamer, které byly zajištěny při prvotním ohledání místa činu. 

Čas sepsání hlášení: 18:51 odp.

S každou větou, která měla znít objektivně a kterou jsem připojovala hlášení, jsem si uvědomovala, že bych se měla naučit chodit z práce včas. Dávno jsem tu byla sama. Už alespoň hodinu byly zhasnuté všechny lampičky okolních pracovišť, jen dva opozdilci daleko ode mě ještě seděli za svými stoly, aby dokončili práci a mohli v noci v klidu spát.
Zakroutila jsem hlavou. Jednak proto, abych z ní vyhnala všechny myšlenky na Jill Abottovou, a hlavně jsem se chtěla otřepat. Do kabelky jsem hodila mobil a zápisník. Zhasla jsem lampičku a natáhla si sako. Doufala jsem, že mi doma nebude činit problém zalézt do postele a s pomocí knihy myslet na něco jiného, než na to, jak jednoduché je si ustřelit hlavu. 
Zatímco já jsem včera v baru tancovala s Ann a Ericem, Jill někde daleko od nás držela prst na spoušti.
K čertu s tím. Naučím se to někdy? 

Odemkla jsem auto, připravená už odjet a nechat tady všechny pochmurné myšlenky o Jill i o tom, co  ráno přelétlo přes nos Speedlovi. Otočila jsem klíčem v zámku. Motor zachroptěl, odněkud se ozvalo pípání, pak motor zmlkl a jednoduše chcípnul. 
Dobrá, tak pokus číslo dvě. Stejná reakce.
Co to tady na mě sakra pípá...?
Plácla jsem se do čela a v duchu si zanadávala. Ne, dnes to opravdu nebyl dobrý den. Už ráno mi blikala rezerva. V nádrži už nebyla ani troška. Když jsem ráno startovala a jela do práce, říkala jsem si, že se cestou už ráno stavím někde na benzínce, abych dolila nádrž. Ale jednoduše jsem na to zapomněla. A cesta zpátky neexistovala. Auto mělo benzín k nastartování, které vydrželo tak tři vteřiny. Nic takového, že by se auto dalo rozjet nebo mě dokonce mohlo dovézt domů, s tím jsem podle číselného údaje na kontrolce neměla počítat. 
Zaklela jsem a myslím, že kdyby mě někdo uvnitř toho auta viděl, uvažoval by nad tím, jestli by mě neměli odvést ve svěrací kazajce. Klela jsem a co chvíli zvedala ruce ve snaze rvát si vlasy. Naštěstí jsem se vždy včas zarazila.
Co mi zbývalo? Vytáhla jsem klíče ze zapalování a vylezla z auta. Měla jsem co dělat, abych do něj nekopla. Jenže ford za to nemohl. Tohle byla jenom moje blbost. 
Bohužel mě někdo ale nejspíš viděl. Mé počínání - nevím jak dlouho - sledoval můj kolega z protidrogového, detektiv Hollis. Zřejmě byl jedním z opozdilců, kteří opouštěli služebnu s přesčasem, jako já. Jeho auto stálo vedlo mého a on se o něj pobaveně opíral. Když jsem ho zaregistrovala, jeho pohled mi říkal, že mě nejspíš sledoval.
"Haha, moc vtipné, že?" poznamenala jsem.
"Snad jsi během dne nezapomněla, jak se řídí?"
"Ehm no..." musela jsem vypadat ohromně vtipně, s rukama založenýma na prsou, kabelku váhavě svírajíc v prstech pravé ruky, klíčky od auta ve dvou prstech levé. "Trochu jsem zapomněla natankovat. Asi se budu muset svézt taxíkem."
"Kde bydlíš?"
"Je to odtud asi čtvrt hodiny autem, hned u parku vedle univerzity."
"Tak to se ti taxík opravdu nevyplatí. Jedu tím směrem. Nasedej."
Málem mu vypadly bulvy, když mě viděl při zásahové akci v klubu Palermo, den na to si u kafe dělal  ohromnou legraci z mé kokosové podprsenky a první den v práci mě odbyl, aniž by se na mě skoro podíval. Ale díky tomu, co řekl teď, jsem mu věnovala vděčný úsměv.
Jeho zrzavý kukuč mi úsměv oplatil. Jakmile nasedl, zámek cvaknul a já jsem mohla nasednout na místo spolujezdce.
"Akorát tu mám trochu nepořádek. To víš, děti tu rádi jí hranolky z McDonaldu, a taky tu rádi pohazují hračky."
Mávla jsem rukou. "Děkuju.", bylo mou vděčnou odpovědí.

Speedle nakonec strávil u práce více času, než plánoval. Bylo skoro sedm, když skončil, oblékl si koženou bundu, vzal helmu a měl se k odchodu.
Během práce měl pomyšlení zavolat Jeanette a zeptat se, jestli je v pohodě. Ale tušil, že by se se zlou potázal, protože už nejspíš byla na cestě domů, takže by si akorát vyslechl, že ji ruší, když musí řídit, a kdyby se opovážil mluvit o případu, uzemnila by ho úplně stejně. Navíc už se stejně nejspíš stačila svěřit někomu v kurýrské kšiltovce, a vesele s ním sedí na kafi. Nebo doma. Chvíli už držel telefon, odhodlán jí skutečně zavolat ve snaze dokázat, že by jí taky mohl pomoct a připomenout, že na to není v práci sama, ale když už sebral dostatek odvahy, na displeji jeho mobilu se objevilo Hagenovo jméno. Takže po vyřízení příchozího hovoru se věnoval ještě dodatečné práci, kterou po něm John do zítra chtěl mít hotovou a myšlenky na Jeanette jeho zaneprázdněnou mysl zase opustily.
Když vyšel z policejní budovy, všiml si, že její auto je ještě na parkovišti. Že by tedy přece jenom ještě pořád byla v práci?
Vzápětí se dvířka jejího vozu otevřely a ona z něj vystoupila. V jedné ruce držela kabelku, ve druhé klíče od auta a tvářila se trochu zoufale.
K čertu s poslíčkem a k čertu s tím, že tu před pěti lety byla "za jiných okolností". Žádný strach z toho, že jeden druhého zklamou, co to proboha vůbec bylo za nesmysl? Co mu říkal Eric i Calleigh, jako by mu otevřelo oči. Jasně, že potřebuje trochu času. Chtěl ji vzít domů a dát si s ní kafe, aby mu to mohla všechno říct. Dřív než stihne zavolat kurýrovi.
Tentokrát neváhal a udělal pár kroků, aby jí nabídl, že když se jí nebude chtít odjet domů na jeho motorce, alespoň jí povzbudí v příjemné kavárně o ulici dál.
Udělal dalších pár kroků a Jeanette se pustila do hovoru se svým kolegou Hollisem. Během dalších pěti vteřin zmizela v jeho autě a to začalo couvat.
Speedle se za nimi díval s rukama v bok. Vůbec si neuvědomoval, že musí vypadat vtipně, když se nakvašeně díval za jedoucím autem a vůbec nevnímal, že mu z ruky právě vyklouzla žlutá helma. Dopadla na zem, kde se chvíli kutálela, až se zastavila o obrubník.
Proklínal Jeanette, proklínal Hollise a proklínal sám sebe za to, že se dneska už podruhé nechal předběhnout. Jenom kvůli vlastní dobré vůli.
Měl milion důvodů vzít telefon, zavolat jí a říct jí, ať vystoupí, ať se vrátí, že ji domů odveze sám. Ale zároveň milion důvodů to neudělat. Vždyť by si připadal jako hlupák.
Nakonec se shýbl pro helmu, otočil se směrem ke své motorce, nasadil si helmu a bylo mu jasné, že už cestou bude přemýšlet nad tím, že sám sebe nepoznává a že by si měl nejspíš taky konečně uvědomit, co chce.

3 komentáře:

  1. Tak tohle naštve. A nejen Speedla, tak těsně! No, jeho smůla, může si za to sám. Ale líbí se mi ten... rozšířený durdů na helmu poslední dobou :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Můžu se zeptat kdy bude další kapitola 🙂🙂🙂

    OdpovědětVymazat
  3. Ahoj! Díky. Určitě brzo. Vymyšlená je, rozepsaná taky, už to jen uspořádat a usmolit. A to by nemělo trvat dlouho :-)

    OdpovědětVymazat