Přesouvání obsahu

Tento blog slouží jako osobní blog Jeanette Croft. Je sem přesouván veškerý obsah mé tvorby. Aby byla dodržena časová posloupnost podle toho, kdy díla vznikala, je ponechán jejich původní datum vzniku. Zdánlivě tu tedy nic nepřibývá, ale archiv a štítky se pomalu plní...

Děkuji za pochopení.

sobota 9. března 2019

Jak Jeanette relaxuje?

Někdo relaxuje u knihy, někdo u televize, někdo u her, jiný tráví rád čas v hospodě nebo po nákupech.
Na knihy poslední dobou ani nevidím, televizi nemám, hry mám jen na mobilu, do hospody nepáchnu a ani nechci, na nákupy nemám peníze. Takže krom malování a psaní je tu ještě jedna záležitost.
Na uších sluchátka, v jedné ruce nůžky, v druhé kus papíru. Pak vám uteče den ani nevíte jak. Ale máte čistou hlavu a občas i radost z dobré práce.
Papercraft patří k mým zálibám od malička. Jako malá jsem od mámy a táty dostávala ábíčko, a stejně mě zajímal jen ten tvrdý prostředek, kde byly modely ke slepení (podotýkám, že jsem ho dostávala v době, kdy ten časopis ještě za něco stál - tak před dvaceti lety). Takže jsem se postupně prostřihávala přes oblíkací panenky a loutkové divadlo skrz hrady a zámky, auta a domečky až sem. Dneska už zvládnu klidně i Laru Croft.
Jen škoda, že žádný z mých výtvorů nepřežil to poslední stěhování. A tak začínám zase. No co, alespoň mám doma dost místa na nové věci.
Pro "rozjezd" jsem zvolila něco jednoduššího - tenhle model nebyl vůbec těžký, zvládla jsem ho za den, takže jsem u něj strávila cca 12 hodin. Na výšku měří asi dvacet centimetrů, délka i s ocasem nemá daleko k padesáti. Rozpětí křídel jsem neměřila.
Uvidíme, jak se osvědčí jako hlídač nad počítačem :)

neděle 3. března 2019

Kapitola 4: Ranní rituály

"Vražda, krádež auta nebo nehoda. Zločin jako zločin. A každý by měl být po zásluze potrestán."
- Jeanette Croftová, začínající detektiv kriminalistického oddělení Miami-Dade

Měl to být začátek dalšího normálního pracovního dne. Tak jako každé ráno se můj malý ford prodíral zácpami a horkými silnicemi, které vedly od mého domu přímo k policejní stanici Miami-Dade. Zácpy byly snad den ode dne hustší a člověk z nich býval snad den ode dne vzteklejší. Ale mě každý den uspokojovala alespoň myšlenka, že mě čekala moje vysněná práce a dostat se tam, to už byl můj nejmenší problém. Takže jsem se snažila vždy jen s dostatečným předstihem přivstat, abych se nezpozdila.
Že na mě ale bude něco neobvyklého čekat v ulici, kterou jsem denně projížděla a kterou lemovala jen hrstka rodinných domů, takže sebemenší zácpa zde se zdála velmi nepravděpodobnou, to by mě skutečně nenapadlo.
Stalo se to přesně na rohu 200té a 199té ulice, asi dva kilometry od policejní stanice, v místě, kde bych nikdy nečekala, že by se mělo odehrát něco nepředvídatelného, co by se vymykalo dennímu režimu, protože zde se nacházelo jen několik rodinných domků, z nichž každý měl svůj denní režim, který se ani v nejmenším neměl vymykat zavedenému pořádku.
Je to jedna z těch situací, ve kterých když se ocitnete, tak absolutně netušíte, co se stalo nebo co máte dělat. Nebyl to žádný velký náraz, jako by měl snad bourat kamion. Ale slyšela jsem divoké řinčení rozbitého skla. Ve stejnou chvíli můj ford otočil svůj čumák o dobrých pár desítek centimetrů doleva, jak byl násilím vytlačen, protože do něj něco zprava zprudka narazilo.
Asi pět vteřin jsem křečovitě svírala volant a kulila oči před sebe, protože mi samozřejmě v tu chvíli vůbec nedošlo, co se stalo.
Zakroutila jsem hlavou, abych ze sebe setřásla strach a pot, který mě v tu chvíli polil. Během dalších dvou vteřin mi došlo, co se asi stalo. Vzpamatovala jsem se a pak mé pocity vystřídal čistokrevný vztek.
Jsem si naprosto vědoma, že jsem se rozhlížela, když jsem na 199té zabočovala doleva. A že tam zprava rozhodně na silnici nikdo nevjížděl. Ale jak se zdálo, ve stejnou chvíli se zřejmě vyřítilo auto i z druhého směru.

pondělí 25. února 2019

Našla jsem si novou závislost

Jako bych jich měla málo...
Až se někdo rozhodne, že zilegální kafe a psaní brakových fan - fiction povídek, což jsou dvě moje velké závislosti, asi můžu být vklidu. Mám další! A tu mi asi hned tak nezakážou. Utěšuje mě myšlenka, že pokud by snad k tomu někdy došlo, dřív si u té práce zkazím oči.

Někdo probdí noc na flámu, někdo s miláčkem, někdo s panákem v ruce a někdo kdoví s čím v ruce. Já... ji strávila s paletou v ruce. Bolí mě hlava, nevidím, před očima mám mžitky a pravá ruka bezděčně visí sklesle podél mého boku, protože je totálně zmožená a unavená.
Ale stálo to za to.

Velikost obrazu 40x50 cm, čas malování cca okolo 30 hodin.

středa 20. února 2019

Kapitola 3: Hlavní účetní

"Můžete tu práci dělat rok, dva, deset let, nebo třeba třicet let. Ale jsou věci, které prostě nikdy nepochopíte."
- Megan Donnerová, detektiv a laborant kriminalistického oddělení Miami-Dade

Horatio Caine s telefonem u ucha šel bok po boku záchranářům, kteří nesli na nosítkách jediného přeživšího celé tragédie. "Dobře, počkám tam na vás. Fajn."
"Tak máme Scotta Erica Sommera. Bydliště Gables Estates." odněkud právě přiběhl Eric Delko, který podle nalezených dokladů identifikoval jméno na smrt zraněného muže.
Horatio přiběhl k nosítkům. Mužovy oči byly zavřené. "Je v bezvědomí. Ale počkejte!"
"No takhle nám moc nepoví!" protestoval Delko.
"Možná poví." Horatio odhrnul vrchní část oděvu zraněného a ukázal na holé břicho. "Co vidíte?"
Eric zvědavě sklonil hlavu k místu, kam Caine ukazoval, ale poručík jeho myšlenky předběhl. "Není odřený, žejo? Zřejmě neměl pás."
"Třeba je to náš střelec." seznal Eric.
"Jo." Horatio byl rád, že muž byl naživu, protože pokud se ho povede zachránit, mohl zodpovědět spoustu otázek, které visely v horkém vzduchu. "Ale proč by někdo střílel po svém pilotovi? Díky pánové." Horatio pokynul zdravotníkům, aby nosítka odnesli do sanitky. Když se ohlédl, z dálky k němu mířila Megan Donnerová s telefonem v ruce. Zřejmě zrovna s někým dohovořila. Možná s NTSB nebo s dispečinkem.
"Horatio? Osm kilometrů odsud je někdo ve vodě."
Horatio pocítil znovu to úzkostné bodnutí někde hluboko v hrudi. Teď se nechtěl dohadovat o rovnováze sil. Teď fakt ne. "Já teď ale nemohu přibrat další případ." odpověděl zcela klidně.
Megan zakroutila hlavou. "Jde o stejný případ."
Caine jí věnoval zpytavý pohled. Tohle znamenalo jediné - další oběť.

čtvrtek 14. února 2019

Kapitola 2: Jeden přeživší

"Ta nejhorší věc na mojí práci je, když mě požádají o to, ať zazvoním u dveří rodiny a sdělím jim, že táta už nikdy nepřijde domů." 
- Tim Speedle, operativní detektiv a laborant kriminalistické laboratoře v Miami-Dade

Doktorka Woodsová se pustila do práce v plné síle, jak to měla vždy ve zvyku. Nebrala ohled na to, že podmínky, ve kterých tentokrát měla vykonávat svou práci, byly poněkud odlišné od těch, na než byla zvyklá. Provizorní stanoviště ale pro prvotní fázi vyšetřování havárie bylo velmi důležité. A prvotní ohledání mrtvých muselo být stejně tak spolehlivé.
"Kolik máme zachráněných?" zeptala se, když do stanu vešel poručík Caine. Alexx sama právě ohledávala jedno z těl, které se nacházelo na zdvižených nosítkách, které měly posloužit jako provizorní pitevní lavice.
"Dost málo." odpověděl suše Caine. "Kolik jich máš ty?"
"Čtyři nebo pět. Záleží na tom, co komu patří."
Jejich pracovní slang by nezasvěcený posluchač mohl vnímat jako jakýsi druh černého humoru. Alexx i Horatio ale už byli na takovou mluvu zvyklí. Na všechno v práci se dá zvyknout. Koneckonců i na smrt.
"Jde o běžná zranění, k jakým dochází při neštěstích." pokračovala Alexx.
"U havárií jsou normální" pokračoval Horatio.
Alexx se zadívala do mrtvého obličeje muže, který se právě na několik hodin stal středem její práce. Sklonila k němu tvář a odhrnula mu vlasy z čela. Věděla, že už ji nebude vnímat, ale i tak mu to chtěla říct. "Pro tebe ale normální nebyla... Jistě ses ráno nevzbudil s tím, že je to tvůj poslední den."
"Ať mi řekne, jestli neví, co je sundalo." pokusil se to odlehčit Horatio.
Alexx svou pozornost s lehkým úsměvem vrátila zpět k mužovu tělu. Za léta praxe už se naučila smířit se smrtí a držet si od ní odstup. Jako soudní patoložka by bez tohohle přístupu daleko nedošla.
Rozepla dva knoflíky košile, kterou měla mrtvola stále na sobě. Když odkryla část mokrého oděvu, její zrak se zaměřil na krvavou ránu v hrudi mrtvé oběti. "No, myslím, že na to právě odpověděl. Malá střelná rána v horní části trupu."
Woodsová zanořila pravou ruku pod mužova záda. S námahou ho otočila na bok. Ze zad mu čněla stejná díra jako z hrudníku. Čistý průstřel.
"Vede krásně skrz." konstatoval Caine. Na tyhle situace ale měl své odborníky a on chtěl znát odborný názor. "Calleigh, na moment!" zavolal na svou podřízenou.
Zelenooká blondýnka rozdala poslední povely a zkontrolovala správný postup balení stop. Jakmile na ni Horatio zavolal, vydala se jeho směrem.
"Podívej se na tohle."
Calleigh přistoupila k mrtvole a podívala se na díru zblízka. Její bystrý obličej se sklonil k ráně, kterou si rukama v rukavicích přidržela před očima.
"Vypadá to na střední ráži. Dvaatřicítka, možná osmatřicítka."
"Kulka je možná v trupu." pokračoval Caine. "Myslíš, že by se dala najít?"
Calleigh se pousmála. Horatio tento její pohled znal. Pochopil, že jí opět nezadal dostatečně těžký úkol, který by se pro ni zdál nesplnitelný.
"Pokud to není lochnesska..." odpověděla expertka na balistiku.
I v těchto náročných a smutných chvílích byl Horatio rád za špetku humoru. Byla to známka toho, že Calleigh je jako vždy nad věcí, nehledě na podmínky nebo dobu, kterou tady bude muset strávit. Byla to jedna z věcí, které na ní obdivoval a kvůli které si ji do svého týmu vybral. A týmovost a spolupráce, to byly ty nejdůležitější věci, které teď potřeboval. Které potřebovalo všech těch osm pohřešovaných.

pátek 8. února 2019

Jsi jeden z nás...

Kriminalisté z Miami - Dade jsou postaveni před další zapeklitý případ. Úmrtí mladého muže před klubem u pobřeží se na první pohled zdá jako snadný oříšek k rozlousknutí, ale důkazy ukazují směrem k jednomu z těch, pro které je zákon svatý, a odhalují další aktivity a organizovaný zločin, který se v Dade odehrává. Vyřešit vraždu mladého muže není tak jednoduché, jak se na první pohled může zdát. Navíc se do týmu připojí nová policistka, která právě absolvovala policejní školu, ale není zase tak úplně neznámá...
Jak se Jeanette vyrovná s návratem do Miami, kde před pěti lety pomáhala policistům očistit jméno laboratoře? Zvládne svůj první případ s pomocí nových kolegů? Pomohou policisté odhalit další část organizovaného zločinu na Floridě? A proč musel mladík vlastně zemřít?

Informace

Období psaní: leden 2011 - leden 2019
Navazující na: Extra report z Miami
Znémé postavy: Calleigh, Eric, Horatio, Timmy, Alexx, Jeanette
Počet kapitol: 34

Seznam kapitol

1. Murphyho zákony // 2. Další z těch ukradených životů // 3. Noví kolegové // 4. Jméno: Neznámé // 5. Milovník havajských košilí // 6. Nový svědek // 7. Oběť nebo pachatel? // 8. Malá policistka // 9. Žádný podezřelý // 10. Ve stínu palem // 11. Mrtvý zachránce // 12. Samozvaní kriminalisté a rudá záplava // 13. Schopná advokátka // 14. Utajený záznam číslo 268000 // 15. Svědectví // 16. Když jsou vinní nevinní // 17. Case solved...? // 18. Spravedlnost naruby // 19. Krabice bez víka // 20. Bambusová minisukně a podprsenka z kokosu // 21. Improvizace nutná // 22. Jedna z těch nepředvídatelných situací // 23. Osobní strážce // 24. To je ten důvod // 25. Přísně tajné // 26. Sázka je sázka // 27. Kód 31 // 28. Dokonalý zločin? // 29. Hlášení pro MDPD // 30. Milion důvodů // 31: Tiché doznání // 32. Spravedlnost neexistuje // 33. Není soudu bez žalobce // Epilog: Bílé růže // Co jste nevěděli o Jsi jeden z nás? 

Kapitola 1: Osm pohřešovaných

"Je jedno, o jak velké místo činu se jedná. Žádná věc není dost malá. Seberte to, označte to a jdeme se podívat, co je tu dál."
 - Poručík Horatio Caine, vedoucí oddělení kriminalistické laboratoře Miami - Dade

Bylo okolo sedmé ráno. Dva rybáři věděli, že čím dříve vyrazí na lov, tím lepší úlovek bude. Na stoku dorazili chvíli před sedmou. Udice byly natažené, návnady nasazené. Jenže už dvě hodiny se tu honili za kořistí, kterou zatím na návnadu nebyli schopní nalákat. Voda působila klidně a unaveně z horkého slunce, které ji spalovalo už v časných ranních hodinách.
Ve skutečnosti se nehnali jen po rybách. Byli by rádi za jakoukoliv kořist, kterou by dnes ulovili. Ale ať to měly být ryby nebo aligátoří mláďata, všechna zvířata jako by se dnes vydala opačným směrem.
Jeden z nich, ten mladší s delšími vlasy, nasadil prut na podstavec a šel přebírat návnady. Ten druhý neztrácel naději. Třeba zrovna teď, právě teď se mu podaří něco ulovit, když se kolega vzdal marné naděje...
Odněkud se ozval šramot. Ani jeden z mužů na takový zvuk nebyl v těchto končinách zvyklý. Zatímco ten starší se začal ohlížet po směru zvuku, druhý dál nerušeně přebíral návnady.
Po několika vteřinách ale i on zaslechly podezřelý zvuk, na který nebyl zvyklý. Oba vzhlédli vzhůru. V dáli se objevila malá tečka, která se k nim blížila rychlostí blesku. Trvalo to asi minutu, než jim začalo docházet, že se na ně řítí letadlo.
Oba zpanikařili a začali se střemhlav otáčet všemi směry. Zůstat na loďce nebo se vrhnout do řeky plné aligátorů, aby se vyhnuli téměř jisté srážce s padajícím letadlem?
"Sakra!" zařval jeden z nich.
Hořící stroj je minul sotva o dva metry. Loďka se zhoupla a dva chlápci měli co dělat, aby vyrovnali váhu, jinak by neúprosně skončili pod loďkou dnem vzhůru. Letoun se o několik vteřin později zřítil o několik metrů dál. Oba pytláci se na něj jen nevěřícně dívali.
Ten duchapřítomnější z nich vytáhl z batohu mobilní telefon. S očima upřenýma na kusy ohořelých trosek na telefonu poslepu vytočil číslo 911.