Přesouvání obsahu

Tento blog slouží jako osobní blog Jeanette Croft. Je sem přesouván veškerý obsah mé tvorby. Aby byla dodržena časová posloupnost podle toho, kdy díla vznikala, je ponechán jejich původní datum vzniku. Zdánlivě tu tedy nic nepřibývá, ale archiv a štítky se pomalu plní...

Děkuji za pochopení.

sobota 20. října 2018

Kapitola 29: Hlášení pro MDPD

Bylo obtížné chovat se profesionálně. Bylo obtížné se chovat nestranně a objektivně. Bylo těžké nevzpomínat na všechny ty okolnosti, které mohly přispět k tomu, co se stalo Jill Abottové. Nebylo jednoduché sepsat hlášení, aby znělo objektivně a ne příliš sugestivně, protože mi bylo jasné, že takové jednání by mí nadřízení mohli dost dobře považovat jako... neprofesionální a začátečnické.
Jediné, co se zdálo jednoduché, bylo v tuto chvíli nemyslet na ranní rozhovor s Timem Speedlem, který proběhl ještě před tím, než jsme byli povoláni k případu. V porovnání s tím, co se dělo teď, v této chvíli, mi náš rozhovor připadal tak strašně... zbytečný a malicherný.

Než jsem zajistila lékařské zprávy od Jillyna lékaře, všichni forenzní specialisté mi už stihli přeposlat záznamy ohledně zajištění důkazů, takže jsem díky tomu mohla rovnou sepsat hlášení o prvotním ohledání místa činu. Jediné, co zbývalo, byla pitevní zpráva od Alexx, nechtěla jsem na ni spěchat, protože jsem věděla, že bude jako vždy důkladná a až bude hotová, jistě mi dá vědět sama. Věděla dobře, kdo má tento případ na starosti.

čtvrtek 11. října 2018

Kapitola 28: Dokonalý zločin?

Cestou na místo činu už na to, kdo koho první zklame, nepřišla řeč. Jakmile jsem v telefonu viděla adresu, kam jsme se měli dostavit, polil mě studený pot a v tu ránu mi náš rozhovor připadal strašně malicherný.
Croftová, je jedno, jestli tě chce nebo ne, hlavně, že je živý. Protože teď řídí auto a míříte oba na místo činu, které bylo mimo jiné také bydlištěm Jill Abottové.
Modlila jsem se, abych se spletla, že tam nebydlí, nebo že na Carrer De Navarra 28 bude ležet někdo, cizí.
Ne snad, že by nálada v autě byla o to méně napjatá. Visely nade mnou otazníky, netušila jsem, co se děje s Jill ani s Timem a byla jsem z toho dost nejistá. Timmy se snažil se mnou nemluvit. V laboratoři nic neřekl, prostě vzal svůj kufřík a následoval mě k autu. I když jsem na něm viděla, že mu ta adresa byla povědomá stejně jako mně.
Ale jestli ten, kvůli komu pípal kód 31, bude skutečně Jill, potom je mi jasné, že je to jenom moje vina. Proč jsem jenom nemohla dát větší pozor? Proč jsem nemohla být objektivní a prostě jsem ji neodmítla na tu pitvu vzít?
Udělalo se mi špatně.
Carrer De Navarra 28 byla před námi. Pozemek lemovala nám tak známá dvoubarevná páska.
"Jsi v pořádku? Celá se klepeš." řekl Timmy, když jsme zastavili. Bez ohledu na to, co mi ráno říkal, jsem byla ráda, že jsem cítila jeho ruku na svém rameni, protože měl pravdu. Byla jsem rozklepaná a z toho pomyšlení mi bylo mdlo. Jenomže nejspíš nevěděl, že jsem Jill vzala před pár dny k Enriqueově pitvě a já neměla sílu mu vysvětlovat, že pokud to skutečně bude Jill, jako první by ho nejspíš napadlo, že se to stalo kvůli tomu, co viděla a co vidět neměla.
Bezeslova jsem jenom přikývla a otevřela dveře od auta.

úterý 9. října 2018

Kapitola 27: Kód 31

Tim Speedle opět přijel do práce na poslední chvíli. Když zadal číslo policejního průkazu a vybíhal schody do laboratoře CSI Miami - Dade, bylo za tři minuty osm.
Čekala ho hromada důkazů ze včerejší vloupačky a tak chtěl začít co nejdřív. Rychlým krokem zamířil k výtahu, který se právě zavíral. V tom do něj někdo prudce vrazil a po zemi se rozsypalo několik balíčků.
Oba muži vyděšeně zamrkali a ten mladší z nich se začal shýbat pro krabice, které se válely po zemi.
"Moc se omlouvám," říkal přitom. "Trochu jsem pospíchal a vůbec jsem vás neviděl."
Byl vysoký skoro jako Tim. Měl tmavé, na krátko střižené vlasy a byl určitě o něco mladší, než detektiv Speedle.
Tim se na něj v první vteřině naštval, ale když viděl toho druhého, jak začal balíky skládat opět na jednu hromadu, sehnul se, aby mu pomohl.
Až teď si všiml, že je to kurýr. Měl na sobě typickou tmavou uniformu a kšiltovku. Z kapsy mu trčela nečitelná jmenovka, takže jeho jméno identifikovat nedokázal.
"Ale ne, v pohodě. Taky trochu pospíchám." odpověděl Timmy. Vzal poslední tři balíky a když viděl, jak má poslíček plné ruce, rozhodl se, že mu pomůže a vzal ty balíky sám.
"Nevíte, kde je tady recepce? Mám tu nějaké balíky pro pár lidí, kteří tu pracují..."
Timmy sebral ze země poslední krabici a usmál se. "Jo, pojďte se mnou."
Když se dveře výtahu o patro výš otevřely, Timmy zamířil s kurýrem k recepčnímu pultu a tři kusy balíků na něj položil. Kurýr mu věnoval vděčný pohled. Speedle se rozloučil, popřál mu pěkný den, pozdravil recepční a měl se k odchodu.
"Promiňte,"
Mladá policistka za recepčním pultem se na kurýra příjemně podívala. "Hledám tady slečnu Jeanette Croftovou. A pak tu mám nějaké balíky pro další vaše zaměstnance..."
"Nechám vám ji zavolat. Klidně to tu nechte, já to potom roznesu. Potřebujete něco podepsat?"
Timmy se zastavil a na chvíli se ohlédl.
Recepční měla u pusy telefon a poslíček skládal balíky na pult jeden za druhým.
Proč jen chtěl mluvit se slečnou Croftovou, a prostě jí tam nenechal ten balík jako všem ostatním?
Nevěděl, jestli ho to zajímá proto, že mu Croftová nebyla tak úplně volná, nebo proto, že už byl jako detektiv zvyklý prověřit každou podezřelou situaci, jejíž byl svědkem. Každopádně zůstal stát a zpovzdálí sledoval, co se bude dít dál.
Jeanette se objevila ve stejném výtahu, ve kterém Speedle před chvílí přijel s kurýrem. Ona ale přijela ze třetího patra, kde bylo detektivní oddělení. Jakmile spatřila fešáka u recepčního pultu, obličej se jí rozzářil a ona mu věnovala milý úsměv.
"Henry!" zvolala. Když k němu došla, roztáhla ruce a objala ho. Byla oproti němu menší asi o hlavu. Ale jak se zdálo, oči měla jenom pro něj, protože Speedle měl pocit, že nestál zase tak daleko, aby ho mohla zcela ignorovat.

středa 3. října 2018

Kapitola 26: Sázka je sázka



Když jsem zastavila před svým oblíbeným podnikem a vystoupily jsme z auta, Ann důrazně zkřížila ruce na prsou a sjela mě přísným pohledem. "Říkala jsem, že nemám náladu na polonahý tanečnice, bezduchý tuc tuc, ani drogy v pití."
"Jo, já vím," odvětila jsem úsměvně. "Tady nás čeká leda tak sex, drogy a rock'n'roll..."
Zevnitř se však ozývaly známé tóny, které se i Ann zdály zřejmě víc, než bezduché. Takže jen protočila oči, jako bych byla úplně natvrdlá a - i když trochu neochotně - mě následovala dovnitř podniku.
Samozřejmě jsem to myslela trochu v nadsázce. Bezduchá hudba tady opravdu nehrozila, a pokud by tu někdo chtěl brát drogy nebo souložit, musel zpravidla do zadní uličky za klub, protože v jeho prostorách byl těmto aktivitám zákaz vjezdu. Znám to tu už několik let. Decentní tu vždy bývala zábava, obsluha a povětšinou i hosté. Nehrozily tanečnice v bambusových minisukních ani nalévání drinků do vydlabaných kokosů. Když jste si tu chtěli dát panáka, normálně jste si řekli o tequillu nebo vodku, nemuseli jste to překládat jako "dračí oheň" nebo "tekutý orgasmus", jako tomu bylo ve většině místních podniků. Mohli jste si tu dát i nealko nebo obyčejné pivo a nikdo na vás nekoukal zpoza rozšířených zorniček jako na podivína. Když jsem totiž tady v Miami byla úplně nová, jako podivín jsem si tu připadala velmi často. Naštěstí, na místech jako bylo toto, to většinou bylo všem jedno.
Klub vyznával atmosféru spíše temnějších barev, oproti ostatním, kde bylo sluníčko a světlo milionů barev. Zde se střídala tmavě modrá, stříbrná a smaragdová. Když jste se chtěli schovat miamské pestrobarevné atmosféře a podnikům s otevřenou střechou, tady se vám to vždy povedlo. Velké místnosti dominoval taneční parket uprostřed, kde stůl pod šikovnýma rukama místního DJe vydával příjemné tóny a známé melodie. Stoly byly rozmístěné okolo tanečního parketu a pokud jste si chtěli objednat pití, museli jste přes celý klub až na druhou stranu, kde se tyčil majestátní, moderní bar. Usedly jsme k menšímu stolu někde uprostřed, takže bar i DJe jsme měly jako na dlani.
"Tenhle hudební repertoár vůbec není špatný." uznala Ann, když jsme dosedly.
Podívala jsem se na ni pohledem: No to bych teda řekla.
"Co si dáš?"

pátek 28. září 2018

Kapitola 25: Přísně tajné

Alvina si měl vyzvednout David. Isabelle neměla možnost si ho vzít domů, protože byl pátek a ona si ho směla odvést až zítra dopoledne. Ale stejně se utrhla, aby mohla přijet na policejní stanici a strávit s ním chvíli času, než si ho měl vyzvednout jeho otec.
Seděla s ním ve výslechové místnosti a podávala mu pastelky. Alvin i jeho matka spolu hovořili a smáli se.
Horatio jejich počínání zpovzdálí sledoval.
Ani on, ani Ann Taylorová nedokázali pochopit, co vlastně vyšetřují. Tenhle případ postrádal motiv. David navštívil márnici, aby ho tam mohla vyšetřit Alexx. A na policejní stanici už strávil bezpočet hodin, aby ho mohla vyšetřit psycholožka. Namaloval už hromadu obrázků. Devítiletý chlapeček by policejní stanici neměl vidět zevnitř. Ann ani Horatio prostě nebyli schopní uvěřit tomu, že by matka vystavila takovému stresu své dítě jen proto, aby kvůli svému vlastnímu zadostiučinění mohla falešně obvinit bývalého manžela.
Zaslechl nejdřív rychlé cvakání podpatků, než se k němu doneslo tiché, ale důrazné: "Ahoj, Horatio."
Caine přikývl v odpovědi. Danielle držela v ruce složku a přerovnávala lejstra, která v ní měla založená. Když vzhlédla, spatřila Isabelle s Alvinem.
Ať byly její pocity jakékoliv, nedala na sobě nic znát. Práce ji už dávno naučila, že emoce do případů nepatří. Přesto si Horatio nemohl nevšimnout jemného náznaku pohrdavého tónu, který měla v hlase.
"Jdeme za ní a vyslechneme ji."
"Ne, Ann, počkej chvíli."

čtvrtek 13. září 2018

Jak to bývá mezi mužem a ženou?

Napadlo vás někdy, proč jsou vztahy občas tak složité? Dost možná to bude tím, jak v nich muž a žena navzájem přemýšlí.
13.9.2018, Jeanette:
Dnes se mi zdálo, že se Timmy chová divně. Skoro celý den jsme se neviděli a večer jsem zašla s Ann do baru. Večer jsem s ním měla jít do naší restaurace na večeři, ale s Ann jsem se zdržela, takže jsem měla menší zpoždění. Neřekl na to vůbec nic. Konverzace trošku vázla, tak jsem se ho zeptala, jestli je všechno v pořádku. Odpověděl, že nic a ať si nedělám starosti. Cestou domů jsem mu řekla, že ho miluji. Jen se pousmál a řídil dál. Nezajímalo ho, kde a s kým jsem byla před večeří.
Nedokážu si vysvětlit jeho chování! Copak jsem mu úplně volná? Proč mi neřekl, že mě taky miluje? 
Doma byl úplně potichu a beze slova zíral na televizi nebo do knihy. 
Nakonec jsem si šla lehnout. Brzy přišel za mnou. Pořád jsem ale cítila, že je nesvůj, a že je myšlenkami úplně jinde. Po chvíli usnul a já začala plakat. Copak mě už nemá rád? Nebo někoho má?
Co mám dělat?

13.9.2018, Timmy:
Motorka nestartuje. Vůbec nemůžu zjistit proč...

středa 12. září 2018

Kapitola 24: To je ten důvod

Proč mě nenapadlo, že ránem, kdy jsem potkala pana Cullena, dobírání nekončí? Měla jsem to ten den mít na talíři ještě několikrát.
Trochu jsem přes noc unaveně opomněla, že většina z těch lidí, kteří včera dělali zásah v klubu Palermo, se mnou sedí na jednom patře na komisařství. Vtipy, pomluvy a zprávy o tom, že někdo někoho zabil, se šíří rychleji, než tropická bouře. To vás na policejní škole naučí už v prvním ročníku.
První narážku jsem schytala hned v kuchyňce, když jsem si šla uvařit ranní kafe.
Stál tam detektiv Hollis. V jedné ruce třímal noviny, druhou se opíral o pult. Konvice s horkou vodou poskakovala u jeho ruky nebezpečně blízko, jako by křičela, že co nevidět cvakne.
"Dobré ráno," už od dveří jsem se snažila usmívat.
"Dobré," bylo mi odpovědí. Sotva mě spatřil, začal se nenápadně culit. Beze slova jsem z poličky vytáhla hrnek a nasypala jsem do něj dvě plné lžíce kávy. Dnes bude zapotřebí trochu doping.
Konvice cvakla, a James začal jako správný džentlmen zalívat nejdříve moji kávu a až poté tu svojí.
"Kdy zavedli na policejní školu kurzy tance...?"